Klikni.tk

Mytologie Aztéků

Panteon

Vedle bohů hlavních existovala též božstva sociálních skupin (kmenová a profesní) a osobní (strážný duch). Každý den byl ve znamení nějakého božstva, jehož vlastnosti mohli příznivě nebo nepříznivě ovlivnit plánované činy. Božstva porobených etnických skupin byla zkoumána, integrována do vlastního systému a byly definovány vztahy k již zavedeným božstvům.

Organizace církve

Chrámy měli složitou hierarchií kněžstva, jehož hlavní funkcí bylo věštění, zpovědnictví, vykonávání obětí a výchova potomků vládnoucí vrstvy (z těch se stávali buď kněží nebo vysoce postavení úředníci). Špičky kněžstva byly úzce spjaty s civilní vládou a měli značné pravomoci.

Rozdělení světa

Aztékové svůj svět nazývali Cemanahuac ("Svět obklopený vodou") a byl rozdělen vertikálně na třináct nebes a devět pekel a horizontálně do čtyř kvadrantů Nauchampa ("Čtyři směry větru") charakterizovaných různými barvami. Východ (Tlacopán) byl označován jako žluté, dobré a úrodné místo svítání. Sever (Mictlampa) měl barvu černou a byl to špatný a pustý kraj podsvětí. Západ (Cihuatlampa) byl považován za oblast ženy, modrý, zelený, vlhký a nepříznivý. Jih (Huitzlampa) byl bílou oblastí trní. Tyto světové strany se stýkaly ve střední části zvané Tlalxico (pupek, černý). Celý svět pak obklopovala Ilhuica-atl ("Nebeská voda"), která stoupala směrem vzhůru a tvořila oporu nebesům.

Vznik světa

Stvoření světa bylo podle Aztéků velmi komplikované. Svět byl totiž pětkrát stvořen a čtyřikrát zničen, přičemž každý z těchto cyklů označili jako slunce.

Nejprve mužský božský princip Ometecutli ("Pán duality") a ženský princip Omecihuatl ("Paní duality") pomohli na svět čtyřem božstvům reprezentujícím světové strany. Nejdůležitějšími byli bůh větru Quetzalcóatl ("Zeleným peřím pokrytý had"), bůh války a tmy Tezcatlipoca ("Dýmající zrcadlo"), bůh deště Tlaloc a kmenový vůdce Aztéků Huitzilipochtli ("Kouzelník kolibřík").

V prvním slunci žili na Zemi obři neznalí zemědělství. Po 676 letech se Tezcatlipoca proměnil v jaguára a obry sežral. Pak zemi obývali 364 let lidé boha Quetzalcóatla. Za velké a dlouhotrvající bouře mnoho lidí zemřelo a ti, co přežili, byli proměněni v opice. Po dalších 312 letech zbičoval zemi ohnivý déšť, kdy lidé, co přežili, se proměnili v ptáky. Čtvrté slunce ukončila obrovská potopa, přičemž přeživší lidé se změnili v ryby. Následně přestalo svítit Slunce a svět zahalila temnota. Bohové se sešli v Teotihuacánu rozhodnutí stvořit slunce páté. Aby rozpálili ve Slunci oheň, rozhodli se obětovat vlastní životy. Krev se tak stala esencí udržující vesmír v chodu.

Z krve byl také stvořen člověk, kterému po odchodu bohů zůstala odpovědnost za Slunce a ostatní nebeská tělesa. Jako zástupci bohů na Zemi tedy museli napájet svět vlastní krví. Toto páté slunce také skončí, neboť po jednom z dvaapadesátiletých cyklů nastanou hladomory a záplavy, nestvůry sestoupí z nebes a požerou lidstvo.

Aztékové měli dva kalendáře. Náboženský o délce 260 dnů a astrální o délce 365 dnů rozdělený na 18 měsíců po 20 dnech (+5 zvláštních dnů). Kalendáře neměli pevný počátek, ale po 52 "astrálních" letech připadl začátek obou kalendářních roků na stejný den.

Oběti bohům

Způsob obětování závisel na příležitosti nebo na bohu, jehož přízeň si chtěli Aztékové zajistit. Nejčastějšími obětmi byli váleční zajatci a otroci. Je třeba poznamenat, že zvláště k zajatcům se chovali ohleduplně, neboť jejich prostřednictvím mohli důstojně oslavit své vítězství. Obvykle jim kněží vyrvali z hrudi srdce a mnohdy ještě uřízli hlavu.

Méně významní zajatci byli poté svrženi z pyramidy, jejich těla stažena z kůže a rozčtvrcena. Jedno stehno z oběti vždy připadlo vladaři, hlavy se nabodly na kůly a zbytek těla patřil rodině majitele zajatce. Významnější oběti se stávali živými terči pro oštěpy a šípy válečníků, případně pod vlivem omamných látek sváděli gladiátorské zápasy proti přesile. Jejich kůži si pak navlékli vítězní válečníci a nosili ji po dvacet dnů, během kterých museli držet půst, zatímco jejich rodina hodovala na pozůstatcích oběti.

Kolem roku 1487 shromáždili panovníci Ahuitzotl a Netzahualpilli po dvouleté válečné výpravě na 20 000 zajatců, které pak jednoho po druhém obětovali při zasvěcení nového chrámu v Tenochtitlánu. Během mnohahodinovém rituálu se kněží zhroutil vyčerpáním.

Aztékové konsolidovali moc v Mexickém údolí díky teroru. Děs z lidských obětí zdržoval porobené národy od rebelií.

Krvelačnost se nakonec stala Aztékům osudnou. Aby zajistili stálý přísun obětí, uzavřeli se svými sousedy dohodu zajišťující trvalý válečný stav. Protože květ symbolizoval lidskou krev a rozkvetlá louka byla metaforou bojiště, jsou tyto boje označovány jako "květinové války". Vyčerpaní soupeři pak vděčně přijali španělské dobyvatele a pomohli jim Aztéky přemoci.

Posmrtný osud

Podle představ Aztéků čekal člověka na zemi i v podsvětí těžký osud. Na konci pochmurného žití čekala smrt, jejíž způsob byl jediným okamžikem v životě rozhodující o tom, zda duše dosáhne rajského bytí nebo bude procházet několikerým peklem. Na únik z věčného utrpení se mohli těšit jen v boji padlí válečníci, ženy zemřelé při porodu, děti, oběti náboženských rituálů nebo živelných pohrom.

Ostatní čekalo čtyřleté bloudění osmi pekly. V každém byly nachystány léčky, jako překročení prudce tekoucí řeky, dravá zvěř či ledový vítr. Klidu dosáhla duše až v pekle devátém. Příbuzní mohli zesnulému putování usnadnit darovanými předměty, například pes usnadnil překročení řeky, kousek nefritu vložený do úst pomohl uklidnit dravou zvěř a aby nebyla mrtvému zima, bylo jeho tělo spáleno i s oděvem.

Prameny


© Klikni.tk 2007